Poslední bitvy císaře Napoleona Bonaparte.
Zlatohorská garda se zúčastnila rekonstrukce poslední vítězné bitvy Napoleona v Ligny v Belgii, která se konala dne 13. 6. 2015.
Co se tenkrát vlastně před 200 lety odehrálo:
Po svém návratu z Elby v úsilí obnovit císařství, stál nejslavnější generál té doby Napoleon Bonaparte proti dvěma nepřátelům. Britským a pruským vojskům. Taktika rozdělit síly, aby porazil jednoho po druhém, však tentokrát totálně selhala. Po své poslední vítězné bitvě u Ligny následovala za necelý týden pro Napoleona jeho poslední bitva u Waterloo, kde již jeho špatný zdravotní stav a chybné velení bylo příčinou jeho totální porážky. Dne 18. června roku 1815 si mohli dva vítězové na bitevním poli u Waterloo blahopřát ke společnému vítězství: velitel britských vojsk vévoda z Wellingtonu a pruský maršál Blucher. Za čtyři dny potom v Paříži Napoleon Bonaparte abdikoval. Po dalších šesti letech ve vyhnanství na ostrově sv. Heleny zemřel. Tak skončila zpočátku závratná kariéra Korzičana, který po neuvěřitelně rychlém vojenském postupu se snažil ovládnout celou Evropu. Jeho snažení přesto skončilo těžkým pádem.
Bylo by asi zbytečné se rozepisovat, co se tenkrát přesně odehrálo. Důležité bylo, že Evropa se zbavila tyrana, skončilo zbytečné krveprolévání nevinných vojáků a výsledek bitvy měl i velký význam pro formování současné Belgie, na území které se tato poslední krvavá bitva odehrála. Je natočeno i několik velmi kvalitních filmů, které tyto události dokumentují. Hrůzy války, při kterých si vojáci přáli být spíše mrtví, než těžce zranění a do smrti invalidní.
Na rekonstrukci bitvy u Waterloo jsme se s naší gardou již dlouho předtím připravovali. V požadovaném termínu jsme zaslali pořadatelům bitvy u Waterloo přihlášky. Každý člen osobně. Tak to pořadatel požadoval. Podle nám dostupných informací organizátoři obdrželi 15.000 přihlášek. Jak se v této záplavě informací z celé Evropy orientovali, je nám do dnešního dne záhadou. Pořadatelé z těchto přihlášek vybírali pouze 5.000 vojáků, kterým účast potvrdili. Podle jakých kritérií, to se nám nepodařilo zjistit. Teprve asi čtrnáct dnů, před rekonstrukcí bitvy nám bylo oznámeno, že jsme nebyli vybráni. Naštěstí jsme asi tři měsíce před bitvou byli osloveni naší dlouholetou známou Janou Werbek, která žije v Belgii, zda bychom v rámci dvoustého výročí pádu Napoleona se nechtěli zúčastnit předbitvy v Ligny, že si nás pořadatelé přejí. Byli jsme tam již dvakrát a pamatovali si hlavně na vystoupení, kdy naše garda v počtu 27 vojáků předvedla inscenaci naší porážky 123 francouzskými vojáky. Podle historie jsme měli prohrát, což muselo být divákům při takovém nepoměru sil od začátku naprosto jasné. Bojovali jsme ale jako lvi. Po skončení ovace diváků nebraly konce. Byli jsme podle historie poraženi, ale u diváků asi velkými hrdiny. Stále se nemohu ubránit dojmu, jestli pořadatelé z Waterloo a Lygni nespolupracovali v rámci těchto oslav. Zda si nás do Ligny z přeplněného počtu na bojiště Waterloo nepřevzali „ za odměnu „, protože s námi byli z minulosti spokojeni. To by se naplnilo pořekadlo „ pro dobrotu na žebrotu „. Účast v Lygni jsme ale potvrdili a s odstupem času to hodnotíme jako správné rozhodnutí. Po oznámení štábu z Waterloo, čtrnáct dnů před terminem konání bychom již nic náhradního nestačili vyřídit a nejeli bychom ani na jedno z těchto bojišť.
Nastal den „D“ ve čtvrtek dne 11.6.2015 16 hodin večer. Přepravce, autobusová doprava f. Miloslav Ruman přistavil autobus a začala se nakládat hromada zavazadel. Nemohli jsme vzít sebou ani vše potřebné, například přístřešek, stoly a lavice. Naše cesta musela být přes Brno. Přibírali jsme ještě jednotku z Holubic u Slavkova a vojáky v ruských uniformách v Brně. Přepravci a zároveň i jednomu z řidičů nebylo asi moc dobře, když se díval na množství zavazadel, které se nakládají z obavy, aby autobus nebyl přetížený. Po poslední zastávce v Brně jsme jeli po dálnici na Prahu. Byla to tragédie. Časté omezení na jeden pruh, připomínalo spíše nekončící staveniště. Setmělo se a půl kilometru za cedulí konec Prahy, při výjezdu na Plzeň nás zastavila kolona, která se skoro dvě hodiny nepohnula. Potom se auta pomalu rozjížděla. Z rádia jsme se dověděli, že nějaký německý sebevrah úmyslně vjel do protisměru přímo před kamión. Musel to být strašný náraz, kamion se při tom převrátil na bok. Napadlo nás, co by mohlo nastat, kdybychom osudným místem projížděli o trochu dříve a ten šílenec si vybral nás. Po cestě nás potkalo v Německu ještě jedno podobné zdržení, tak jsme do Ligny přijeli po dvaceti dvou hodinové cestě. Přivítalo nás krásné slunečné počasí. Místo pro našich dvacet stanů bylo dobře situováno na jedné ze dvou velkých luk, které musely pojmout podle informace pořadatelů zhruba 500 spojeneckých vojáků, mezi které jsme patřili i my a 1000 historických vojáků ve francouzských uniformách. Na stravování nám byly vydány pouze potraviny, vařit jsme si na ohništi museli sami. Byli jsme na to připraveni. Zhostili se toho dva naši členové a to Petr Labaš a Zdeněk Fryš. Leckteré kuchařky by se mohly poučit, jak se skoro z ničeho dá uvařit velmi chutné jídlo. V sobotu ráno, po snídani a v podmínkách pro problematické provedení hygieny nás velitel Marian Šimůnek nechal nastoupit a poctivě se secvičoval pohyb jednotky ve tvaru. Před návratem zpět do ČR jsme se dověděli, jak se nám tento tvrdý nácvik vyplatil. V sobotu byl v programu pouze pochod k pietnímu místu uctívajícímu památku padlých vojáků a vzdání pocty „poslednímu Napoleonovému vítězství v historii“. Mnoho jednotek se nedostalo ani na dohled pietního místa. Nám se to podařilo. Po návratu následovala rychlá příprava na odjezd k bojišti na Waterloo. Přesto, že zde jsme nebyli pozváni, chtěli jsme si alespoň prohlédnout, jak probíhají zhruba 30 kilometrů od našeho bojiště přípravy na boj 5.000 historických vojáků s přibližně 160 příslušníky jízdy a asi 60-ti děly. Již před příjezdem pod velký, z dálky viditelný památník jsme po pravé straně viděli velké tribuny, které snad měly pojmout až 200.000 diváků. V době našeho příjezdu bylo všude ještě liduprázdno. Využili jsme toho a vystoupili na horní plošinu dominantního památníku, kam byl vstup zakázán. Celkem 227 schodů nám většině bralo dech. Výstup stál ale za to. V rovinaté krajině byla viditelnost na desítky kilometrů. Pouze něco přes 25 kilometrů vzdálený se nachází i Brusel. Na vrchu strmého údajně ručně navršeného kopce je mohutný podstavec z historickými nápisy a na něm je socha lva, který stojí přední nohou na globusu. Po prohlídce památníku nás zaujal pohled na již připravené bojiště ze dvou stran obklopeného tribunami. Podle našeho názoru bylo bojiště odpovídající délky, ale zdálo se nám úzké na tak početnou jízdu a dělostřelectvo. Víme, o čem mluvíme. Já jsem osobně prasklý bubínek, spálenou rohovku oka a tetování černým prachem v obličeji již měl. Není o co stát. Slunce, přestože bylo již skoro 21 hodin se teprve pomalu sklánělo k obzoru. Domluvili jsme se, že rychle sestoupíme pod památník a uděláme si fota na památku. Mysleli jsme při tom i na naše město Zlaté Hory a na společných fotografiích jsme se zvěčnili s klubovým praporem s městským znakem. Většina z nás jsou patrioti a snažíme se Zlaté Hory propagovat po celé Evropě. Restaurace již měly zavřeno, asi se připravovaly na obrovský nápor hostů při zahájení akce, tak jsme ten nádherný zážitek nemohli ani zapít. Spokojeni jsme se loučili s Waterlem, na kterém jsme již někteří byli, ale bojoval zde v minulosti z našeho klubu pouze Josef Olšar, který tentokrát nebyl přítomen.
Nedělní ráno nás vítalo slunečným počasím s až nepříjemným zářením. Když jsme si uvědomili, že bitva bude probíhat kolem poledne, nedělalo nám to žádnou radost. Pití vody již v průběhu pochodu na druhou stranu vesnice, kde se nacházelo bojiště, bylo nutností. Po příchodu k bitevnímu poli jsme nechtěli věřit vlastním očím. Stáli jsme na okraji velkého pole s asi 80 centimetrů vysokou pšenicí. Pro zajištění podmínek, jaké asi byly v minulosti, to pořadatel takto připravil. To jsme ve zhruba 19-ti leté historii ještě nezažili. Ta pšenice byla tak krásná, že při pochodu v ní, jsme si připadali jako barbaři. Šli jsme do naší nástupní pozice, pochopitelně na nejvzdálenější místo. Jít první tou pšenicí a dělat cestu těm ostatním bylo skutečně za trest. Historie je ale historie, nedá se měnit. Potom to pokračovalo klasikou. Střelbou myslivců na předních pozicích, následovala dělostřelecká palba, místy jsme napochodovali i před děla, což bylo problematické se chránit tlakovým vlnám při výstřelu. Když nechcete přijít o bubínky v uchu, dáte si do uší zátky. Potom ale neslyšíte v té vřavě střelby povely velitele. Zkrátka ideální řešení neexistuje. Pohled na přibližující se hradbu francouzských vojáků, v precizně vyrovnané linii, kteří se k nám ve dvojnásobné přesile blížili, byl deprimující. Salvy i několika jednotek vedle sebe byly ohlušující. Ve skutečném boji si snad ani beznaděj vojáků, kteří museli takové přesile odolávat, nedovedeme představit. Několikrát jsme museli udělat obranné karé, abychom se ubránili stále dotírající francouzské jízdě. Postup linií vojska na obou stranách se střídavě pohyboval vpřed, nebo ustupoval. Stále více jsme se vzájemně přibližovali. My jsme byli asi uprostřed linie pruských vojsk. Perfektně nacvičené a hlavně rychlé obraty celé jednotky nám dovolily reagovat na přesuny na francouzské straně. Nějakým zázrakem se proti nám hradba Francouzů rozestoupila. Velitel Marian hbitě zavelel k postupu vpřed a potom otočka doprava. Dostali jsme se k Francouzům na jejich bok a následně do zad. Marian stojící vedle mne se lišácky zasmál a z legrace řekl: „Laďo, možná že se nám podaří změnit historii a zvítězíme.“ To by nám ale pořadatelé neodpustili. Tak nezbývalo než Francouzům naznačit ať se otočí a všechny nás postřílí. Tak se i stalo. Komické na tom bylo to, že kdo padl, tak padl do té vysoké pšenice a divákům zmizel z dohledu. Diváci tleskají pouze, když v boji vidí padlé vojáky ležet na bojišti a tady si to ani nemohli patřičně vychutnat. Ten kdo padl, ten vlastně divákům zmizel ze zorného pole. Bitva pomalu končila. Vítězové, Francouzi si to užívali. Signál ke konci boje jsme moc nevítali. Věděli jsme, že bude následovat závěrečná defiláda, což je pochod bojištěm v blízkosti diváků, aby si nás mohli lépe prohlédnout a vyfotografovat. Ty menší vojáky viděli pouze od pasu nahoru. A další pošlapání krásně vzrostlé pšenice při namáhavé chůzi. Tentokrát jsme skutečně zajásali, když jsme byli z bojiště na pevné zemi. Následoval poslední, pro nás již příjemný rituál, pochod přeplněnou ulicí, kde možná každý druhý divák si fotografoval na památku různobarevné uniformy a mnohdy diváci i zatleskali. Příchod zpět do tábora je nakonec pro nás vždy vysvobozením. Bylo něco před čtrnáctou hodinou. Krátce po příchodu do tábora za námi přišel hlavní velitel všech spojeneckých jednotek. Jak sdělil, bydlí v Lipsku. Řekl Vojtovi Mockovi a Marianovi Šimůnkovi, že se mu velice líbilo naše vojenské vystupování a taktické cviky na bojišti, hlavně frontální otáčení celé jednotky, výpady a rychlé změny. Nabídl nám pozvání do Lipska v říjnu tohoto roku na novou akci, která nesouvisí s tradiční bitvou z napoleoniky u Lipska. Máme se jistě na co těšit.
Odpočinek, doplnění tekutin a něco sníst na posilněnou. Již nebylo kam pospíchat. Domů se vždy těšíme, ale pořadatelem bylo nařízeno, že stany se mohou bourat až po 18 hodině (neděle). Davy turistů procházely táborem, některým jsme rozdávali naše pohlednice a pokud tomu nebránila jazyková bariéra, tak jsme s nimi i hovořili. Pak se opět stali středem pozornosti naši kuchaři. Nezklamali. Každý si potom mohl dostatečně odpočinout před asi 1.360 kilometrů dlouhou cestou zpět do Zlatých Hor. Místy je na takových akcích program nařízený vojsku hodně namáhavý, ale zážitky z takových putování jsou krásné. Jinak by náš klub vojenské historie takových akcí neabsolvoval za devatenáct sezón celkem již 341. Cesta zpět proběhla tentokrát bez čekání u havárií, za přijatelných 19 hodin.
Co napsat na závěr? Byli jsme při tom a jsme ze zážitků nadšení. Zůstane v nás vzpomínka na velké neopakovatelné vojenské klání.
Vladimír Vízner